ILLUMINATIONS - JOSH GROBAN

ILLUMINATIONS Zdá se, že nikdo nevěděl, co očekávat od spojení Joshe Grobana se superproducentem Rickem Rubinem kvůli zpěvákově pátému albu Illuminations - a nejméně ze všech Groban a Rubin. Je to výstižné, výsledky jak vzdorují, tak překračují všechna možná očekávání, jak oba spolupracovníci vystoupili ze své zóny a společně vytvořili zcela novou oblast, kde se folk setkává s klasikou, kde se umění pojí s intimitou, kde se bezprostřednost potkává s nadčasovostí, a hlavně, kde mohl Groban naplno a svobodně vyjádřit sám sebe opravdověji než kdy dřív. "Tohle jsou mé příběhy," říká Groban, který se autorsky podílel na jedenácti ze třinácti písní alba, doplněného o překvapivý výběr kousku napsaného Nickem Cavem a jednou dojemnou spoluprací matky se synem Kate McGarrigle a Rufuse Wainwrighta. "U každé z těch písní bude někdo vědět, že je o nich. Ke každé z nich dostanu sms! Tohle je velmi osobní nahrávka." Groban určitě nikdy předtím nahrávku, jako je tahle, nedělal. Ale to ani Rubin, jehož nepřekonatelná kariéra vede od rapu s RunDMC a Beastie Boys přes hard-edged rock Red Hot Chili Peppers a Metalliky až k sérii současnosti, American Recordings Johnnyho Cashe. Toto spojení odhalilo novou škálu výrazového a emocionálního spojení od Grobana, hudbu, která se dotýká generace americké kultury a překonává oceán, a slova vycházející přímo ze srdce. Ve směřování alba vidíme některé Grobanovy stránky, neznámé v uznávaném rozsahu jeho tvorby od prvního vstoupení do světla refletorů jako teenagera, a skryté za jeho osobností a vtip, se kterým zazářil v jeho často sdíleném vystoupení na Emmy Awards a v jeho známé hostující roli v posledním díle první série Glee. Slova, která nabízí v "Hidden Away", jakoby téměř vystihla poslání samotného alba: Vyzpívat to, tak se mohu konečně nadechnout, přesto to vydržím, natahuji se po někom, komu věřím, to je vše, co dnes opravdu potřebuji. Illuminations vznikalo tři roky, ale psaní a nahrávání vznikalo v záchvatech kreativity, maximalizováním spontánnosti a osobním přístupem. Groban na většině písní spolupracoval se zpěvákem a textařem Danem Wilsonem (dřívějším členem skupiny Semisonic a spoluautorem několika částí songu "Not Ready to Make Nice" od Dixie Chicks, která v roce 2007 vyhrála Grammy za Píseň roku). Většina nahrávek byla udělána živě při neformálním sezení s Grobanem, který hrál na klavír a zpíval vedle akustických kytaristů Matta Sweeneyho a Smokeyho Hormela a (u některých písní) vedle ikonického varhaníka Spoonera Oldhama. Orchestrace z těchto sezení byla sestavena Davidem Campbellem u devíti písní a Jamesem Newton-Howardem u dvou, zatímco skvělý Carlinhos Brown vytvořil dynamickou výpravu pro "Voce Existe Em Mim" (Žiješ ve mně) ve svém domově v Bahii, zahrnující výkon dívčího bubnového souboru - jediných bubnů na albu. Partnerství Rubina a Grobana se vyvinulo přirozeně a z hlubokého vzájemného respektu. Po prvním předběžném setkání byli oba dychtiví vzít na sebe projekt celého alba. „Od prvního dne to nebylo o tom, něco si dokázat, ale o tom, jak dva lidé nacházejí prostor ke spolupráci - dva vyděšení lidé." vtipkuje Groban. "Chtěli jsme najít naši hranici… a překonat ji. Z Rickova pohledu to znamená stvořit vytříbené umělecké dílo. Chtěli jsme to pojmout takto velkolepě. Začali jsme uvažovat, že bychom vytvořili tak trochu folkové album. Chtěli jsme v tom mít volnost, syrovost intimní folkové nahrávky a sílu a hřejivost nahrávky klasické. Rubin už od začátku vyzýval Grobana, aby využil plného rozsahu svého talentu víc než kdy dřív, jako zpěvák, muzikant a rozhodně i jako textař. "Rick vybral pár písní, které se mu pro mě líbily, a řekl: 'Poper se s nimi,'" vzpomíná Groban. "Řekl, že by se mnou rád udělal pár cover verzí, ale pokud chci udělat něco speciálního, měl bych napsat písně, které mluví za mě. Takže jsem zalezl do díry a horečnatě psal. Nesnažil jsem se vylepšit klasiku, kterou mi dal, ale napsal jsem písně, které byly víc mnou." Píseň "Hidden Away" je primárním příkladem toho, jaké podoby to nabylo. Se základní kapelou byly stopy nahrány najednou - včetně Grobanových vokálů - tím to dostalo intimní vřelost a velkolepost. Úvodní klavírní akordy a rozvíjející se

melodie evokují nadčasovou americkou kulturu, vlákno vedoucí od Stephena Fostera přes Aarona Coplanda, Paula Simona a Randyho Newmana. Tak Groban upřímně prosí, abychom neskrývali opravdovou lásku nebo své pravé já. Tato a další spolupráce Grobana a Wilsona následovaly velmi přirozeně a přinesly to nejlepší z obou talentů. Zpravidla si jeden den sedli, aby navrhli melodii a hudební nápady a několik nastíněných idejí na text. Pak se na to přes noc vyspali a znovu se sešli na dokončení slov a doplnění hudby. "Mou silnou stránkou je melodie," říká Groban. "A tou jeho je pomoci najít slova, která by k té melodii nezněla otřepaně." U "Love Only Knows" si Rubin nejprve poslechl Grobanův klavír a hlasové ztvárnění a pak instruoval kytaristy, aby adaptovali klavírní part na úvod. Výsledkem je téměř lidovo-bachovská nádhera, následně spojená s klavírem a hlasem. Následují zesilující se smyčce (nahrané ve známem studiu Capitol Records), které dávají písni svěží podobu. Základní orchestr byl opět nahrán živě, vokál i vše ostatní - tentokrát i přestože Groban nebyl zrovna moc ve své kůži. "Rick řekl: 'Vždycky to můžeme předělat,' ale měl s sebou mikrofonový set, tak jsem mohl zpívat i hrát," říká Groban. "A použili jsme to." Opět to přináší velmi osobní, lidský dotek slov, mocné linie touhy žít a milovat naplno a upřímně. "Voce Existe Em Mim“ (Žiješ ve mně) přivedlo Grobana do nové oblasti, nejen kvůli účasti brazilského textaře Lestera Mendeze (s kterým spolupracoval na duetu ke španělskému albu Nelly Furtado) a hvězdného aranžéra Browna, ale i kvůli jazyku. "Nikdy jsem nezpíval v portugalštině," říká a poznamenává, že miluje smyslnou zvukomalbu jazyka. Brownův bubnový doprovod dává písni bujnou nevázanost a splývá s Campbellovými klouzavými smyčci v radostnou interkontinentální oslavu. V "L'Ora Del Addio" (Čas loučení) se Groban odvážně pouští na známější jazykovou půdu s kouskem v italštině, která je fanouškům dobře známá. Píseň je hudební spoluprací s veteránem Walterem Afanasieffem (jeho partner pro "Per Te" na albu Closer) s textem od italského textaře Marca Marinageliho. Připomíná to romantický operativní přístup, kterým je Groban proslulý, ale s některými novými aspekty. Rickovo zadání znělo přijít s klasickou atmosférou," říká. „Pravou rukou jsem hrál melodie a Walterova schopnost navrhnout k nim akordy rachmaninoffského typu byla kuriozní. Rick chtěl, abychom převzali tyto velké, stoupající melodie.“ Návratem domů, ale neméně exotickým, je "Bells of New York City", balada o lásce k Velkému jablku, kde Kaliforňan Groban našel svůj nový domov. Píseň začíná jednoduchou klavírní improvizací, kterou Wilson miloval a pomohl oživit v plně melodický pohled na město pomocí dramatických smyčců a bicích (ano, včetně zvonů) a tónu, který připomíná irské i jiné kultury, které dělají z New Yorku to, čím je. Volba "Straight to You" od Nicka Cavea se někomu může zdát zvláštní, a Groban - dlouholetý Caveův fanoušek - byl nejprve trochu skeptický, jestli je to dobré rozhodnutí. Ale opět věří Rubinově vizi ve ztvárnění aranžmá roztouženého textu a dojemné melodie v něco, co se ukázalo být dokonalou souhrou zpěváka a písně. "Au Jardin Des Sans Pourquoi" vzešlo z Grobanova přátelství s Rufusem Wainwrightem. Když vzklíčil nápad, aby Wainwright příspěl písní, zeptal se Grobana, jestli by to nemohlo být něco, co napsal se svou matkou Kate McGarrigle, jednou z nejmilovanějších folk-popových zpěvaček a textařek moderní hudby. Poté, co Grobanovi píseň poslal, prozradil Wainwright, že to bylo poprvé, co kdy něco napsal spolu se svou matkou - a to se ukázalo být jedinou spoluprací, když McGarrigle minulý rok zemřela na rakovinu. Pro Grobana se právě tato úchvatná píseň (název znamená "Zahrada bez žádných proč") stala dojemnou poklonou příteli a jeho milované talentované matce. Albu dávají další rozměr dvě hudební mezihry včetně "The Wandering Kind", kterou Groban napsal, když mu bylo dvanáct let. "Nevím, kde se to ve mně ve dvanácti vzalo," říká o kousku, kde waltz prochází některými bláznivými modulacemi. "Ale vždy se mi to líbilo. Zahrál jsem to Rickovi a řekl jsem: 'Nemůžu z toho udělat píseň. Je to všude kolem. Můžeme to udělat instrumentálně?'" S cellem, basou, mandolínou, akustickou kytarou, akordeonem a Grobanovým klavírem svěže zdůrazňuje americký pan1 kulturní rozsah alba, stejně tak reprezentuje hluboce osobní účast - trochu stranou hodnocení opravdového úspěchu pro rozvíjejícího se umělce. "Byl mi dán velmi vznešený úkol mít za tohle album víc zodpovědnosti, než jsem kdy měl," říká. "Od začátku byla laťka nasazena vysoko. To je důvod, proč to trvalo tak dlouho. Ale mohu říci, že jsem do této nahrávky dal ze sebe víc než do čehokoli, co jsem kdy udělal."

1

pan-kulturní – neobvyklý mix zvuků z různých kultur (pozn. překl.)

ILLUMINATIONS It seems no one knew what to expect when Josh Groban teamed with super-producer Rick Rubin for the singer’s fifth album, Illuminations – least of all Groban and Rubin. Fittingly, the results both defy and exceed any possible expectations as each of the collaborators stepped out of his zone and together they created an entirely new zone, one where folk meets classical, where art meets intimacy, where immediacy meets timelessness and where, most importantly, Groban was free to express himself more fully, more truly than ever before. “These are my stories,” says Groban, who co-wrote 11 of the 13 songs on the collection, complemented by personalized if surprising selections written by Nick Cave and the poignant mother-son collaboration by Kate McGarrigle and Rufus Wainwright. “Every one of these songs, someone’s going to know it’s about them. I’m going to get a text message about every one! This is a very personal record.” Groban had certainly never made a record like this before. But then neither had Rubin, whose nonpareil career runs from the early days of rap with Run-DMC and the Beastie Boys through the hard-edged rock of the Red Hot Chili Peppers and Metallica to Johnny Cash’s latter-day life-embracing American Recordings series. What the combination brought out was a new range of expression and emotional connection from Groban, music that taps into generations of Americana and reaches across the oceans and lyrics drawn straight from the heart. In the course of the album, we see aspects of Groban unknown in the acclaimed stretch since he first stepped into the spotlight as a teenager, beyond even the personality and wit he flashed in his much-shared Emmy Awards medley and his noted guest role in last season’s Glee finale. The words he offers in “Hidden Away” could almost address the mission of the album itself: Sing it out So I can finally breathe in I can take it all the same Reaching out for someone I believe in All I really need today Illuminations was three years in the making, but the writing and recording came in bursts of creativity, maximizing the spontaneity and personal touch. Groban teamed with singer-songwriter Dan Wilson (former leader of the band Semisonic and co-writer of several pieces on the Dixie Chicks’ Not Ready to Make Nice including the 2007 Grammy song of the year title track) on most of the songs. Most of the recordings were done live in a casual setting with Groban playing piano and singing alongside acoustic guitarists Matt Sweeney and Smokey Hormel and, on some songs, iconic organist Spooner Oldham. From those sessions, orchestrations were crafted by David Campbell for nine songs and James Newton-Howard for two, while Brazilian great Carlinhos Brown created the dynamic setting for “Voce Existe Em Mim (You Exist In Me)” in his Bahia home, including the power of an all-girl drum corps – the only drums on the album. The partnership of Rubin and Groban developed organically and out of deep mutual respect. After an exploratory meeting, both were eager to take on a full album project. “From Day 1 it wasn’t about anything to prove, but two people finding a place to work together – two scared people,” Groban quips. “We wanted to find our line… and walk past it. This from Rick’s view was to be a fine art record. That grandness was something we wanted to embrace. We started out thinking we’d do a little folkie record. We wanted the looseness of that, the rawness of an intimate folk record and the power and warmth of a classical record.” Rubin right from the start challenged Groban to tap deeper into his full range of talents than he had before, as a singer, musician and, crucially, a writer. “Rick picked a few songs he liked for me and said, ‘Beat these.’” Groban recalls. “He said he’d be fine making a covers record with me, but if I wanted to do something special I should write songs that speak for me. So I went into a hole and wrote feverishly. I didn’t try to better the classics he gave me, but wrote songs that were more me.” The song “Hidden Away” is a prime example of how this took shape. With the core band’s tracks recorded all in one take – Groban’s vocals included – it mixes intimate warmth and grandeur. The opening piano chords and the unfolding melody

evoke a timeless Americana, a thread from Stephen Foster through Aaron Copland through Paul Simon and Randy Newman, as Groban makes a heartfelt plea not to hide true love or one’s true self. That and the other Groban-Wilson teamings came very naturally, bringing the best out of each’s talents. Generally they’d sit one day to come up with the melody and musical ideas, with a few lyrical ideas sketched out. Then after sleeping on it a night, they’d reconvene to finish the words and fill out the music. “My strength is melody,” Groban says. “And his is helping find lyrics that don’t sound trite on the melody.” For “Love Only Knows,” Rubin heard Groban’s piano and voice rendition and then instructed the guitarists to adapt the piano part for the introduction. The result is almost folk-Bach beauty, joined soon by the piano and voice, with swelling strings (recorded at the famed Capitol Records studio) following to bring a lush sweep to the song. Again, the core band was recorded live, vocals and all – this time despite Groban being a bit under the weather. “Rick said, ‘We can always redo it,’ but he had the microphone set so I could sing and play,” Groban says. “And we used it!” Again, it brings a very personal, human touch to the words, powerful lines of yearning to live and love fully and honestly. “Voce Existe Em Mim (You Exist In Me)” brought Groban into new territory, not just for the contributions of Brazilian lyricist Lester Mendez (with whom he’d worked when duetting on Nelly Furtado’s Spanish-language album) and superstar arranger Brown, but for the language. “I’d never sung in Portuguese,” he says, noting that he loved the sensuous tones of the tongue. Brown’s drum troupe gives the song a vivid exuberance and blends with Campbell’s glissando strings for a joyous, intercontinental celebration. For “L’Ora Del Addio (Farewell Time),” Groban ventures into more familiar linguistic territory, showing off the Italian chops familiar to fans. The song’s a musical collaboration with veteran Walter Afanasieff (his partner for “Per Te” on the Closer album) with lyrics by Italian songwriter Marco Marinangeli. It brings back the romantic, operative approach Groban’s been known for, but with some new aspects. “Rick’s assignment was to come up with that classical vibe,” he says. “I’d take my right hand and play melodies, and Walter’s ability to come up with these Rachmaninoff type chords to them was uncanny. There was a side to Rick that wanted us to take on these big, soaring melodies.” Bringing it back home, but no less exotic, is “Bells of New York City,” a love ballad to the Big Apple – where Californian Groban has set up his new home. The song started with a simple piano improvisation that Wilson loved and helped nurture into a full musical cityscape with dramatic strings and percussion (including, yes, bells) and a tone that hints at the Irish and other cultures that have made New York everything it is. The choice of Nick Cave’s “Straight to You” may seem a strange one to some, and Groban – a long-time Cave fan – was a bit skeptical at first as to whether it was a good fit. But again he credits Rubin’s vision in shaping the arrangement of the yearning lyrics and moving melody in what proved to be a perfect match of singer and song. “Au Jardin Des Sans Pourquoi” came from Groban’s friendship with Rufus Wainwright. When the idea of Wainwright contributing a song came up, he asked Groban if it would be okay if it was something he’d written with his mother, Kate McGarrigle, one of the most cherished folk-pop singer-songwriters of modern music. After sending Groban the song, Wainwright revealed that it was the first time he had ever co-written with his mother – and it proved to be the only time, as McGarrigle passed away last year from cancer. For Groban, an already poignant song (the title means “The Garden Without Why’s”) became a moving tribute to his friend and his beloved, talented mother. Giving the album another facet are two musical interludes, including “The Wandering Kind,” which Groban wrote when he was all of 12 years old. “I don’t know where this came from when I was 12,” he says, of the piece, a waltz that runs through some crazy modulations. “But I always liked it. I played it for Rick and said, ‘I can’t make a song of this. It’s all over the place. Can we do an instrumental?’” With cello, stand-up bass, mandolin, acoustic guitar, accordion and Groban’s piano breezily underscores the pancultural American sweep of the album, as well as the deeply personal accomplishment this represents – a little aside marking a true achievement for a growing artist. “I was given the very lofty task of having more responsibility on this album than I’ve ever had,” he says. “The bar was set high from the beginning. That’s why it took so long. But I can say that more of me went into this record than anything I’ve done.”